Faraóni bez pyramid

 

Možná jste někdy ve své kuchyni mohli pozorovat drobné mravenečky, pochodující v seřazených šicích od kousku nějaké zapomenuté potraviny kamsi za kuchyňskou linku nebo do spáry ve zdi. Podíváme-li se blíže, uvidíme  žlutavé mravenečky  velké zhruba dva milimetry, jsou to dělnice mravenců farao.  Spěchají do nějaké škvíry, kde je ukryto celé hnízdo. To se sestává až z 300 tisíc dělnic a několika stovek královen, které jsou  tmavší, hnědavé a dosahují až 5ti mm. Dělnice jsou bezkřídlé samičky, které nejsou schopné rozmnožování a žijí dva až tři měsíce. Samice (královny) pak žijí asi 300 dní. Jejich hlavním a jediným úkolem je klást vajíčka, kterých za svůj život nakladou asi 350.  Samečci jsou černí, s tělem dlouhým okolo dvou milimetrů. Žijí tři až pět týdnů a brzo po spáření hynou.  Proč se vlastně tito drobní mravenečci nazývají farao nebo lidově „faraóni“.  Jejich  pojmenování pochází z vědeckého jména Monomorium pharaonis, které jim dal   zakladatel moderní taxonomie Karl Linné. Linné popsal faraóny na základě několika jedinců  pocházejících údajně z Egypta. Egypt byl také dlouho mylně považován za pravlast těchto mravenců. Později jí měla být Indie. Dnes máme za to, že pravlastí tohoto mravence jsou tropické lesy a savany západní Afriky, kde se dodnes hojně vyskytuje ve volné přírodě.

Do Evropy se mravenci farao dostali skoro jistě na lodi. Objevili se nejprve v přístavních městech v  druhé polovině 18. století, nejdříve ve Středomoří. V roce 1828 byli hlášeni z Londýna a v roce 1878 z  Německa. Z Evropy se šířili dále do zámoří, například v roce 1920 byli zaznamenáni v Ósace. Zdá se že těchto kolonizačních vln nemuselo být příliš mnoho a že všichni faraóni by mohli být potomci několika málo kolonií dovezených  do středomoří v polovině 18 století.

U nás byli prvně zaznamenáni v roce 1902 v jedné pekárně v Nuslích a krátce na to také v pražské Botanické zahradě. Dnes už přesně nezjistíme, zda k nám byli převezeny se sazenicemi tropických rostlin či v nějaké importované poživatině a nebo v nějaké jiné komoditě. Jisté však je, že tato dvě místa byla dlouho jejich jediným známým výskytištěm u nás. Teprve za dalších 40 let, v roce 1942, se objevili v několika dalších pekárnách v Praze.

Šíření faraonů ve střední a severní Evropě a v chladnějších částech světa vůbec komplikuje značná teplomilnost tohoto mravence. Optimální teplota pro vývoj je 26-31 0C. Klesne-li teplota dlouhodobě pod  +10 0C, hyne během jednoho týdne. U nás tedy za normálních podmínek nemůže přežít zimu mimo trvale vytápěná místa. Pravým požehnáním pro mravence faraóny je však dálkové vytápění, které mu skýtá rozsáhlé a navzájem propojené komplexy budov s dlouhodobě příhodnou teplotou.

Význam dálkového vytápění názorně ukazuje historie šíření tohoto druhu v českých zemích. Přestože zde byl znám od roku 1902, jeho výskyt byl dlouho pouhou kuriozitou a masově se rozšířil až v 70. a zejména 80. letech minulého století. Vývoj faraonů je značně závislý na teplotě. Za optimálních podmínek  se larvy  zakuklí asi po 17 dnech, po dalších 11 dnech se z kukly vylíhne nová dělnice. Vývoj pohlavních jedinců je asi o čtyři dny delší.

Faraoni jsou skutečnými všežravci. Maso a mastné výrobky- cukr, med,  džemy, sušené mléko, sýry, mrtvý hmyz - včetně entomologických sbírek, to vše představuje malý vzorek jejich menu. Preferují však bílkovinnou potravu. Opatřování potravy je vysoce organizováno. Dělnice slídící v okolí hnízda po potravě tvoří jen asi desetinu všech dělnic v hnízdě. Ostatní dělnice v hnízdě se zabývají péčí o královny, část  dělnic v hnízdě může být také zmobilizována jako dodateční nosiči, je-li nalezen bohatý zdroj potravy. Najde-li některá z dělnic potravu, kterou nemůže sama unést, vezme vzorek a spěchá zpět do hnízda, cestu přitom označí feromonovou stopou, ta je atraktivní pro další dělnice, které se po ní vydávají za potravou a jestliže i pro ně je potrava atraktivní, vezmou část potravy a  při cestě zpět k existující  pachové stopě přidají vlastní feromonovou stopu. Důležité je, že dodatečnou pachovou stopu pokládají jen dělnice, které se vracejí s potravou. Tím se jednak stopa udržuje  a zároveň je zajištěna i vazba mezi nabídkou potravy a silou stopy. Čím více dělnic se vrací zpět s potravou, tím je stopa silnější a tím více dělnic se po ní vydá.  Naopak, vrací-li se dělnice s prázdnou,  nepokládají již další značky a stopa postupně vyprchá.

Tito drobní mravenci mohou být velmi významnými škůdci v domácnostech či nejrůznějších potravinářských provozovnách.

Kromě toho, že tito mravenci sežerou všechny potraviny, na které přijdou, jsou významnými hygienickými škůdci  zejména v nemocnicích, kde se s oblibou živí na otevřených a hnisavých ranách, zakrvácených obvazech atp. Přitom mohou mechanicky přenášet více než 60 různých druhů mikrobů, původců závažných infekčních chorob, a díky své velikosti mohou pronikat prakticky všude. Na rozdíl od řady jiných mravenců, si faraóni nestaví hnízda, ale využívají příhodných prostorů, spár, škvír a štěrbin, mohou být i hluboko (až 70 cm) ve zdivu, v konstrukcích nábytku, bytových jader, pod obložením stěn. Celá hnízda se často stěhují za novými zdroji potravy. Ukryté hnízdo lze zasáhnout klasickými postřiky jen stěží  a mimo něj se pohybuje jen malý zlomek mravenců, proto se postřiky insekticidy  často míjejí účinkem. Nejúčinnější je použití návnad; to jsou  kapsle s úhledně zabalenými kousky potravy, které vám deratizátor zanechá na různých místech bytu. Návnady obsahují aktivní složku, kterou mravenci jako potravu sami do hnízda zanášejí a rozdělí ostatním členům kolonie. Použití nástrah je však komplikované; záleží jak na volbě vhodné návnady (ta se nesmí  kazit a musí být pro mravence atraktivní), tak na účinné látce. Účinné látky musejí mít opožděný účinek, řekněme jakýsi efekt časované bomby, jinak by dělnice hynuly dříve, než se účinná látka v koloniích rozšíří.

 

My se v současnosti ve spolupráci se Státním zdravotním ústavem zabýváme tím, jak moc si jsou kolonie faraónů z různých částí světa příbuzné.