USA od východu na západ a zase spět 2006
Singapur jsme navštívili krátce,
v roce 2004, při jednodenní zastávce cestou do Austrálie, abychom si
trochu odpočinuli od sezení v letadle a rozkouskovali časový posun. Tak
srovnejte opěradlo svého sedadla do svislé polohy, připoutejte se a letuška vám
přinese imigrační formuláře. A copak je to tu napsáno tučným písmem přes celou
stránku? “Pašování drog se trestá smrtí”. Tož vítajtě
v Singapuru, to abyste věděli, že tady se ctí tradiční hodnoty, hlavně
zákon a pořádek.
A už rolujeme, odbavení,
zavazadla. Mezinárodní letiště v Singapuru poskytuje běžný standart, stejně jako
každé velké mezinárodní letiště a je spojeno s městem dobře fungujícím
metrem. Metro je samozřejmě úzkostlivě čisté. Lístky na metro mají podobu
plastových kreditních karet a jsou vratné. Když dojedete do cílové stanice,
hodíte je zpátky do automatu a ten vám vrátí zálohu jeden singapurský dolar. To
a pokuta 500 dolarů má zajistit, aby nikoho nenapadlo použitý lístek hodit na
zem. V metru se nesmí jíst nebo pít, pod pokutou 500 SID, to aby nikdo
nemohl trousit drobečky nebo snad obaly od různých poživatin. No a
v každém vagónku je kamera, ze které na vše dohlíží velký bratr.
V metru mohou provozovat hudební produkci slepci, za drobný příspěvek
spoluobčanů. I to je samozřejmě regulováno. Každý má průkazku a hudba se mu
line z překvapivě uniformě vypadající aparatury, zřejmě na playback.
Metro je sice rozsáhlé, ale
přehledné, takže se nám hned na poprvé podařilo vystoupit, kde jsme chtěli a už
míříme k hotelu YMCA, kde jsme si zabukovali
nocleh. Venku je hrozné vedro a než dorazíme na místo, je tma. Singapur je jen
kousek do rovníku, takže východ i západ slunce je tu v 6 hodin.
Ráno platíme, odhlašujeme se z hotelu,
necháváme si batohy v hotelové úschovně a vyrážíme na obhlídku města.
Singapur je rájem pro nakupování a
občerstvování, V přízemí obchodního donu jme si v sámošce
koupili něco na zub. V teplém oddělení měli skvělé kynuté taštičky, vařené
v páře, plněné nahrubo sekaným vepřovým a houbami. Dali mi je do
papírového pytlíku. Snědl jsem je za pochodu hned na ulici, provázen
ustaranými pohledy jinak usměvavých Singapurců. Jíst
na ulici je nejspíš také zakázáno, podobně jako plivat na zem a asi tisíc
dalších věcí. Na ulicích vidíme laminátové lvy, symboly Singapuru, namalované
nejrůznějšími vzory, podobně jako před několika lety laminátové krávy
v pražských ulicích. Protější hypermoderní nákupní centrum natírají
natěrači z bambusového lešení. Takové lešení je pozoruhodné mimo jiné tím, že
nemá žádné podlážky. Chodí se prostě rozkročmo po vodorovných bambusových
tyčích.
Statečně bojujeme s vedrem a
časovým posunem a vystupujeme z metra nedaleko botanické zahrady. Vstup do
zahrady je zdarma, platí se pouze do oddělení orchidejí, ale to stojí za
to. Neskutečná paleta tvarů a barev desítky a desítky druhů orchidejí
zavěšených na větvích, vyrůstajících ze země, a prostě odevšad. Orchideje
obklopují cestičky, vyplňují pavilóny pokryté hustou sítí, která je chrání před
přebytkem světla a pro choulostivé horské druhy je zde i skleník,
samozřejmě chlazený. Uprostřed botanické zahrady je fragment údajně původního
tropického stálezeleného lesa. Sečteno a podtrženo,
botanickou zahradu mohu vřele doporučit.
Další naší zastávkou je motýlí dům
na ostrově. Ostrov je centrum zábavního průmyslu. Je dostupný buď lanovkou nebo
autobusem. My jsme absolvovali autobus. Zpáteční lístek se vstupem na ostrov
zahrnuje i dopravu po ostrově. Místním autobusem popojíždíme k insektáriu. Několik místností s insekrárii,
obydlenými hlavně různými většími brouky, zejména listorohými,
tesaříky a nosatci, je doplněno velkou voliérou, v níž se můžete procházet
a dosytosti se vynadívat na nejrůznější tropické
motýli, které jsem doteď viděl jen na špendlíku. No, nebyla to špatná atrakce.
Cestou jsme trochu zakufrovali, takže nám už moc času
nezbývá. Dáme si u stánků něco na zub. Stánky tu mají nalepený certifikát, že
prošli hygienickou kontrolou, a rozhodně bych se tu neobával střevních potíží
víc, než na Václaváku. Dal jsem si dobré kari a skvělý koktejl z ovoce.
Opět mírně splavení dorážíme do
hotelu. Vyzvedáváme batohy. Musím přiznat, že při vzpomínce na uvítací větu na
celním prohlášení, jsem si nechal pečlivě vystavit účet, a byl jsem připraven
na něj poukázat při tradiční otázce, byl jste celou dobu u svých zavazadel, ale
nic se nestalo. Na letiště jsme se tentokrát svezli taxíkem a vše proběhlo bez
problémů. Akorát Vláda měl problémy s Albánským razítkem v pase, a tak
musel chviličku, asi půl hodinky, vysvětlovat několika super zdvořilým
úředníkům, proč vlastně navštívil Singapur.
Jarka a Honza Frouzovi
Zde je pár útržkovitých historek z
našich cest po Floridě, v roce 2001, které jsme napsali spolu s mou ženou.
Časem přibudou další a možná se dostaneme k nějakému systematickému
zpracování.
Cape Caneveral, je na celém světě znám díky Kennedy Space Centru, odkud se vydávají
do vesmíru raketoplány - ale moc se neví, že uzavřením této oblasti pro NASA,
se tu zachránila a znovuobnovila rozsáhlá oblast mangrove swamps (zatopená místa -
brakická voda - s mangrovovým porostem), marshe
(mělká zatopená území - voda brakická nebo sladká) a hammock
(dubový les s palmovým podrostem), (Caneveral National Seashore, Merritt Island National Refuge) se spoustou vodních ptáků a zvířat. Těch vodních
ptáku je tu v zimním období okolo 300 druhů. My jsme tu byli už v březnu,
ale asi jsme se s nimi minuli, viděli jsme jen pár ibisů. Zato jsme potkali
všudypřítomné aligátory. Ten, kterého jsme potkali u parkoviště, se vyhříval na
jarním slunci. Nebyl moc velký (
Pár let na to, v roce 2003,
jsem měl možnost navštívit Cape Canaveral
v noci, v době, kdy želvy kladou vejce. Caneveral
National Seashore je
národní park, a tak se tam v noci samozřejmě nesmí, ale správci parku
pořádají pro malé skupinky zájemců noční exkurze, během kterých můžete s doprovodem
pozorovat kladoucí želvy. Exkurzi si musíte zamluvit dopředu a jde to nanejvýš
na příští měsíc. Nejlepší je tedy zavolat začátkem měsíce a dohodnout se na
příští měsíc. Dostanete písemnou pozvánku s instrukcemi, jak se dostavit
k informačnímu středisku nedaleko New Smirna Beach a co se od Vás bude
vyžadovat. Nejvíce mě zaujala věta, budete muset ujít až
Máte tedy pozvánku, přijedete
do parku se soumrakem a zaparkujete u informačního centra. Tam vám poví
něco o želvách a také, jak to celé bude probíhat. Na Cape
Caneveral se vyskytuje pět druhů mořských želv,
z nichž zdaleka nejhojnější je kareta nepravá (Caretta
caretta). V roce 2002 tu bylo napočteno přes
3000 hnízd tohoto druhu. Takže se můžete podívat, jak klade vejce samička
karety nepravé. Celé je to založeno na tom, že samice v okamžiku, kdy
začne klást, nepřestane, dokud všechna vajíčka nevyklade, ať se děje co se
děje. Takže strážci čekají na pláži, pozorují ji, a hledají vhodnou želvu,
takovou co je sama a pokud možno na dobře přístupném místě. Když začne klást
zavolají návštěvníky, kteří zatím čekali v informačním centu, ať se jdou
podívat. Želvy si dávají na čas. Začnou se objevovat tak po půl desáté. Kdyby
se žádná neobjevila do půlnoci, máte smůlu, ale nestává se to často. Naše želva
připlula až po jedenácté. Když jsme k ní přišli, už z ní padala do jamky
v písku bělavá kulatá vajíčka, a ona sveřepě koukala k pobřežním
dunám a snažila se ignorovat houf zvědavců za zády.
Když se dotknete želvího krunýře,
stopa vaší ruky se rozsvítí fluoreskujícím světlem. Je to proto, že krunýř želv
je porostlý nárosty řas a sinic, které při dotyku světélkují. Při naší exkurzi
se rozpoutala prudká bouřka, a tak jsme ani nečekali, až želva jamku zahrabe a
vydá se směrem k oceánu. Strážci ráno podle stop v písku hledají nová
hnízda a ty pak označí a překryjí pletivem s velkými oky. Oka jsou tak
velká, že jimi mohou malé želvy prolézt, ale brání mývalům, aby vejce vyhrabali.
Předtím, než se zavedla tahle praxe, zničili mývalové většinu želvích hnízd.
Malé želvy se líhnou synchronizovaně a všechny najednou
se vyhrabávají na povrch. Strážci nám řekli, že jedna želvička nemá moc šancí
se sama vyhrabat. Dalším velkým nebezpečím pro malé želvy je člověk, respektive
umělé osvětlení. Malé želvičky totiž evoluce naučila mířit tam, kde je obloha
trochu světlejší, což je, za normálních podmínek, nad oceánem. Ovšem pouliční
osvětlení přesvítí stříbřitý svit nad oceánem o mnoho řádů a tak se zmatené želvičky
vydávají místo do moře na zhoubnou pouť do vnitrozemí. Na Cape
Caneveral jsou ale za pobřežní dunou jen míle
opuštěných marší bez světel, a i pro to je tenhle kus
pláže pro želvy zemí zaslíbenou.
Dovolená 2001. Timing naší dovolené řídily v podstatě tři věci.
Čekali jsme, až se trochu vyhrabeme z dluhů. Mělo se to stát v době, kdy
nás navštíví babička a nejpodstatnějším kriteriem bylo, až Jenda sežene někoho,
kdo by mu ohlídal chovy žblabuněk. Kupodivu jsme se ani nepřeli, kterým směrem
se vydáme. Bylo hned zpočátku jasné, že na jih, ale mírné rozpory nastaly, když
se upřesňovaly konkrétní místa. Zatímco Jarka upřednostňovala místa, kde by se
dalo lenošit, vyhřívat se na slunci, popřípadě vést romantické rozhovory a tak,
Jenda, jako správný biolog, navrhoval vyšťárat každého živého tvora na jih od Orlanda z nory, prohlédnout ho a vyfotit. Pozdější sled
událostí ukáže, že byl realistickému obrazu průběhu naší dovolené blíže. V
podstatě jsme ale nakonec se dohodli, že pojedeme po zapadním
pobřeží, přes Evergleads na Keys
a pak do Miami, ono se toho víc v sedmi dnech stihnout
ani nedalo. Velkým problémem hned na začátku cesty bylo, jak všechny věci
naskládat do auta. Už dopředu se nám všichni smáli, že na stanováni máme moc
malé auto. A tak, i když jsem nevzali spoustu nezbytností, bez kterých si
správný Američan pobyt v přírodě neumí představit (skládací stoleček a
židličky, moskytierový stan, skládací gril, lampičky,
rádio a repráky, přenosnou televizi, nějaké to
sportovní náčiní, a tak), pořád jsme měli ještě dost věcí. Nakonec děti i
babička seděli vzadu jak na bidýlku, ale tvrdili, že se to nechá vydržet.
V neděli jsme tedy
vyrazili......ten den jsme dojeli přes Sarasotu,
která není vůbec tak hezká, jak turisticté průvodce
uvádějí, do campu blízko Venice. Všechno šlo O.K.,
auto jelo, děti ani babička nezlobily, místo v campu jsme dostali.......dokud
se nezačal stavět stan. Ten stan si Jarka vypůjčila od kolegy z práce a dokonce
viděla, jak ho stavěl, takže bylo jasné, že to jde, ale když došlo na praxi, bylo
těch tyček buď moc nebo málo v závislosti na tom, čí řešení se zkoušelo. Marně
jsme posílali babičku s dětmi na ryby, byly zcela zaujatí stavěním stanu.
Situace se vyostřila, když začalo poprchávat. Teprve, když se nám podařilo
odehnat všechny pomocníky a zamezit tomu, že při zvedání stanové konstrukce
každý tahal na jinou stranu, jsme nalezli řešení a stan konečně vztyčili.
Jmenoval se hrdě Hillary a někteří členové naší
rodiny vůbec nezapochybovali o tom, že je to podle bývalé první dámy. No, ono
se to skutečně nabízelo...byl asi stejně starý a omšelý jako ona dáma, kterou
teď ukazují všechny bulvární plátky u nás v sámošce,
protože se prý bude rozvádět.... Poté, co byla krizová situace šťastně
zažehnána, jsme vyrazili na večerní procházku po pláži ve Venice.
Tato pláž je známá tím, že její písek má skoro černou barvu a hlavně...velkým
množstvím vyplavených žraločích zubů. Tak to alespoň říkají knihy. Pravda je,
že jeden zub našel jenom Jenda, přestože jsme všichni ryli do písku jak diví.
Po návratu do campu, jsme se spokojeně napapkali z
hojných zásob, dokonce jsme si ohřáli guláš z konzervy. S plnými žaludky jsme
se stulili do Hillary....ale sladké snění bylo po
půlnoci přerušeno hrabáním v ledu naší přenosné ledničky, kterou jsme nechali
na lavičce před stanem. Jenda, jelikož je nejodvážnější, rozvážně vylezl ze
stanu s baterkou. Pak už jsme my zbývající slyšeli jen tuhý zápas a výhružné
mručení obou, Jendy i mývala. Zbývá dodat, že racoon
vyhrál a přestože ho Jenda udeřil hrnkem, svou ukořistěnou libru šunky už
nepustil. Pak jsme už jen bezmocně do rána poslouchali, jak ji vybaluje z boxíku a posléze i z igelitového obalu. Dokonce ani naše
pochechtávaní nezastavilo jeho slastné funění nad vydobytou kořistí. Do rána
jsme už neusnuli. Jenda litoval, že šunku nesnědl už večer a mývalovi nezůstal
v cooleru jen sýr a salát, který ani Jenda moc
nepreferuje. Díky mývalovi jsme tedy do druhého dne naší dovolené vykročili
značně brzy a s poučením, že chceme-li přežít a zůstat všežravci, nesmíme nikdy
nechávat potravu bez dohledu.
Vlastně jsme měli štěstí, že jsme
tuto zkušenost učinili s mývalem a ne s něčím větším, třeba medvědem hnědým,
který se na Floridě taky vyskytuje. Fort Myers a zimní sídlo Edisona do
našeho programu prosadil Jenda a nutno říci, že udělal dobře. Je to moc pěkné
místo. Edisonovi laboratoře, jeho pracovna i jeho dům
stojí v překrásné zahradě. Věděli jste někdo, že se Edison
zajímal i o botaniku a nechal si vozit zajímavé stromy a rostliny z celého
světa ? My ne. Před domem je obrovský fíkovnik,
zaujímá plochu tak 30x15 m a průvodce hrdě tvrdil, že je největší v kontinentalních Spojených státech, jeden trochu větší je na
Havaji. Průvodce byl taky dobrej, byl bývalý učitel a
vědel, kde je Česká Republika. Taky jsme nevěděli, že
Edison byl dvakrát ženatý a zplodil šest dětí. Tři
měl s první manželkou, která zemřela velmi mladá a Edison
si nikdy nepřestal vyčítat, že s ní nestrávil víc času, protože v té době
pracoval už svých pověstných 22 hodin denně. Díky této zkušenosti bylo zimní
sídlo ve Fort Myers místem,
kde pracoval o trochu méně a víc se věnoval rodině a přátelům. A když si třeba
jeho druhá žena stěžovala, že děti mají málo pohybu a tudíž zlobí, nechal
postavil na zahradě bazén. Děti si naopak stěžovaly, že taťka chodí často na
ryby a nikdy nic nechytí. Jak by taky mohl, když si na udici nedával háček, aby
ho ryby nerušily v přemýšlení ? Věděli jste, že byl Edison
od mládí skoro hluchý ? Opouštěli jsme Edisonův dům
se sluncem nejen nad hlavou ale i v duši. Hned za městem jsme nasedli na dálnici
a uháněli k Everglades.
Po cestě se zatáhlo a začalo
poprchávat. Ale to už dálnice vedla nádherně zelenou krajinou s cyprisy. Vlhkost ve vzduchu se nechala lízat a nápis
hlásal, že míjíme poslední čerpací stanici pro dalších cca
Prosvištěli jsme uplakanými Everglades,
divukrásnou krajinou, která je chvíli zelená a chvíli až fialová a která je
rafinovaně členěná vodními plochami, s občasnými indiánskými domky s rákosovou
střechou, se slibem, že se sem ještě vrátíme v sušším a chladnějším období a
pak nás už nezaskočí svými rozmary. V Okechobee jsme
si vyfotili nejmenší poštu ve Spojených Státech, která vypadá spíš jako kadibudka. Bohužel měli ještě zavřeno. V první veřejné
prádelně jsme usušily mokré spacáky a nabrali směr na jih, na Keys. Správce prádelny byl dobrej
týpek, vypadal jako že utekl Fidelovy
(všichni Kubánci, které vyplaví moře až na americkou pevninu, dostávají za
odměnu hned zelenou kartu, zatímco nešťastníci, které vyloví pobřežní stráž,
jedou zpátky, jako Elian. Takže, jak nám několik lidí
radilo, když budete chtít zelenou kartu, stačí doplavat na Keys
a mluvit španelsky). Díky tomu měl ve škole zeměpis a
taky věděl kde je, teda bylo, Československo. Jenda s ním měl plodný rozhovor,
zatímco nám v pračce ždímal spacáky. Podobně jako řada jiných američanů se domníval, že Evropa je jiný svět, kde slunce
nikdy nezapadá a všechno je perfektní. Lidi tam pracují 4 hodiny denně a jsou v
pohodě. Na Keys jsou tři státní campy. První je hned
na Key Largo, což je první ostrov, na který z pevniny
přijedete. Trochu jsme měli strach, jestli budou mít místo, protože jsme si chteli původně místo rezervovat a ve všech státních campech
na Keys bylo obsazeno. Pak jsme ale zjistili, že
státní campy jsou povinni nechat deset procent míst pro náhodně došlé a tudíž
máme stále šanci. Místo měli a tak jsme znovu radostně postavili stan. John Pennekamp camp leží na kraji laguny, uzavřen v mangrove. Písek z korálů, kokosové palmy, ibisové žebrající
o pamlsek, modré moře, skotačící tarpani, zkrátka
paráda. Mýval tentokrát vyžral ledničku u sousedů, mohli jsme se potrhat smíchy
. Druhý den jsme utratili nekřesťanské peníze za loď se skleněným dnem, ale
stálo to za to. U Key Largo je totiž největší
korálový útes v USA. Viděli jsme zelené murény, žraloky, langusty, spoustu
druhů korálů i rybiček, které neumíme ani pojmenovat.
V dalším campu na Bahia Honda jsme dostali místo s krásným výhledem na moře. Rangerka u brány nás varovala, že mývalové jsou zde velký
problém. To jsme ale již tušili. Byly tu však jiné trable, které jsme netušili.
Na první jsme narazili, když jsme se chtěli okoupat v moři. Obyčejná cedulka se
sdělením, že tato pláž není z hygienických důvodů vhodná ke koupání a tudíž je
na vlastní nebezpečí. Ale to už byly naše ratolesti ve vodě a samozřejmě s hlavama pod vodou. Vytáhnout je odtamtud byl úkol nadlidský
a neobešlo se to bez řevu. Takto rozložená rodina se přesunula na druhý břeh
ostrova, kde žádná cedulička nebyla. Až k večeru se několik jedinců
zkonsolidovalo a vypravilo se na starý most, který byl na začátku minulého
století nejprve železniční a poté, co koleje zničil hurikán, sjízdný pro auta.
Sto let starý most je pro Američany velká historie, je proto zapsán v registru
historických památek a pečlivě opatřen cedulkami ”pozor, padají trosky”. Aby ho
nemuseli z registru vyškrtnout, až opadají i ty cedulky, odřízli krajní dva
pilíře od zbytku mostu a ty pečlivě natírají. Podobných mostů jsou na Keys spousty. Noc byla rušná. Nejprve jsme byli nuceni být
svědky hlasitého přiopilého tokání ze sousedství a když už to vypadalo, že bude
klid, tak Jenda podkopnul tyčky u stanu. Jarka vylezla ven, že to fixne, ale na obrátku byla zpátky s tím, že je venku děsně
komárů. Než to Jenda znovu postavil, byli moskyti už i ve stanu. Když jsme je
po půl hodině s dětmi vymlátili, probudila se i babička a pravila ”co je to tu
za happening ?”. Do rána jsme už klidně neusnuli, nejdřív se budil Honzík,
kterému se zdálo, že do stanu vlezla krysa, ale byla to jen babiččina noha, pak
nás našly a seštípaly drobné mušky z čeledi Ceratopogonidae,
které sice nemají české jméno, ale zato prolezou všude. Takže svítání nás
zastihlo značně nevyspalé. Naštěstí jsme objevili ještě jednu pláž, která nám
všem spravila náladu. Voda tam byla krásně čistá a kupodivu chladná. Jenda s
radostí využil vypůjčených pomůcek a rodina byla ráda, že za sebou tahá při šnorchlování bojku s vlaječkou,
protože měla alespoň trochu představu, kde se hlava rodiny v šírém oceánu
nachází.
Pod vodou byly rejnoci, spousta conchu (Strombus sp) nadherných mušlí, asi 20-
Posledním cílem naší cesty byla Miami. Cestou kupujeme bezvadně zralá , bezmezně dobrá a
neuvěřitelně levná manga, což nám posílilo trochu morálku. První zastávkou je
čtvrť Little Havana, ale nakonec je to všechno tak
nenápadné a malé, že chvíli pochybujeme, jestli jsme tam dobře. Ale ano, vše
souhlasí, je tu věčně planoucí oheň kontrarevoluce, který zažehli první Kubánci
vyhnaní Fidelem z ostrova svobody a dokonce i muži hrajicí domino v parku Maxima Goméze
vypadají stejně, jako na obrázku v Lonely Planet,
akorát na nás koukali míň přátelsky, tak jsme si je neodvážili vyfotit. Co
Jarku zklamalo bylo zjištění, že kubánské ženy nebalí proslulé doutníky na
nahých stehnech, ale na dřevěné destičce na stole. Vzhledem k tomu, že se už
blížilo k večeru, zkrátili jsme prohlídku města, centrem Miami
jsme profrčeli v autě a zamířili na Miami Beach, kde se děti chtěli
po celodenním sezení v autě vykoupat a Jenda pokoukat. Miamské
pláže jsou docela pěkné, široké....ale bez záchodů a převlíkáren
...do té doby jsme nepotkali pláž, kde by to nebylo. Asi se vůbec nepočítá s
tím, že se tam bude koupat někdo, kdo nebydlí poblíž. Taky je třeba být
znalcem, protože každý úsek pláže je neoficiálně vyhrazen pro určitou sortu
lidí. Mix párů jsme potkali jen málo, většinou se na pláži procházeli hoši s hošama a dívky s dívkama. Bylo tu
taky hodně cizinců. Většina žen měla na americké poměry odvážné plavky, takže
alespoň to nezklamalo. I když ani zde se žádné toplesky
nekonaly. Teď už zbývá jenom dodat, že v sobotu jsme se vrátili do našeho bytu
v Mt. Dora a poprvé od našeho nastěhování se nám zdál
útulný a příjemný.
USA
od východu na západ a zase spět
Na cestu přes Ameriku jsem se
vydali v roce 2006. Zakoupil jsem za tím účelem na Floridě asi 12 let
starý Ford Fokus, stačilo zalaminovat přední nárazník,
ve které byla drobná díra a vypadal skoro jako nový. Začátkem srpna se dostavil
zbytek expedičního týmu, tedy Jarka, Markétka a Honzík. Po té co Honzík asi po
hodince úspěšně vysvětlil imigračním úředníkům, že se jmenuje stejně jako já,
ale představujeme dvě různé entity, jsme se šťastně shledali na letišti v Orlandu. Po několika dnech na Floridě, během nichž jsme
absolvovali několik návštěv našich známých z dřívějších pobytů, jsme vyrazili
směr severo-západ. První noc jsme přečkali
v kempu při státním parku Falling waters. S největším vodopádem na Floridě. No největším…
u nás už jsem viděl větší, ale Florida je jen mírně zvlněná placka a tak je
vodopád skutečně pozoruhodný. Jednak svou velikostí (dobrých 15m) a jednak tím,
že se nachází v jen mírně zvlněné krajině bez kopců a padá s povrchu
země do úzké trubicovité propasti. V noci se ukázalo, že kempování na jihu
spojených států bude větší dobrodružství, než jsme si mysleli. V noci bylo
dobrých 30oC a spali jsme ve stanech bez tropika skoro nazí a zpocení od hlavy
až k patě.
Druhého dne jsme dorazili do Luisiany, zde se naše cestování zdrželo díky přednášce,
kterou jsem měl na Universitě v Boughton Rouge,
ale zase jsme díky tomu mohli vychutnat skvělou jižanskou večeři, na kterou nás
pozvala moje známa, Linda Bui, a blahodiní
klimatizovaného pokoje.
Druhý den vyrážíme směr Texas,
míjíme obrovské mokřady v Missisipy a vjíždíme
do Texasu. U vjezdu nás vítá cedule Drive frendly the Texas way. Vypozorovali jsme,
že přátelský styl řízení se v Texasu vyznačuje zejména prudkými změnami
jízdních pruhů, bez použití blinkru. Na jednom místě
míjíme ceduli upozorňující na českou komunitu, i s velkou českou vlajkou a
v kempu nás vitá paní, která vzpomíná, jak její prapředci přišli z Čech.
Další den zase jedem přes Texas,
ten Texas snad nikdy neskončí. Cestou postupně ubývá stromů a nahrazují je
nižší a nižší keře, okolo cesty se čím dál tím častěji objevuje stepní vegetace.
Míle a míle cesty nabízí pohled na rozlehlé pláně a stolové hory, pak městečko
a zase pár hodin plání. No, na koních s povozy to muselo být stylové.
Nocujeme v jakémsi soukromém mexickém kempu, který vypadá jak okraj slamu
a vyrážíme odsud ještě v noci a zase jedem přes Texas. Zastavujeme na dálničním
odpočívadle, pozorujeme kolibříky, žvýkáme snídani. Nasedáme do auta a vyrážíme
směrem na San Antonio. Krajina kolem nás se pomalu
mění ze stepy na polopoušť. V San Antoniu
doplňujeme zásoby a stáčíme se více na sever, Vítá nás Nové Mexiko, krajina
okouzlení, jak se píše na ceduli u informačního střediska. To je pěkně osázené
spoustou pouštních rostlin, a u každé lavičky je nápis pozor na hady a štíry.
Kampujeme u Rio Grande, velká řeka je tu velká asi
jako Lužnice v Soběslavi. Stavíme stan a vyrážíme na výlet k Gilla Dwelings. Je to takové malé
skalní městečko, spíše osada postavená pod útesem v Gilla
forest. Už sám Gilla forest je zážitek. Stoupáme po úzkých serpentinách a
postupně začíná přibývat stromů, objevuje se mlha a ze skal padají vodopády. Ve
srovnání s pouští dole neuvěřitelné. Gilla dvellings byla opuštěna ještě před příchodem Evropanů a
jsou poměrně velmi zachovalé. Je to vlastně jen pár obydlí vtěsnaných pod
skalní převisy nad bohatě zalesněným údolím. Celkový dojem je ale velmi
mohutný, navíc všude něco kvete a poletují tu všudypřítomní kolibříci. Nicméně
Ráno vyrážíme na sever a stavujeme
se u Big array of radiotelescopes. Je to asi největší
soubor radioteleskopů na světě, postavený na planině nedaleko Albuqueque. Neustále se přesouvají pomocí kolejí položených
do tvaru obrovského Y. Nejvzdálenější body jsou od sebe asi 36km. Oddalování
jednotlivých antén umožňuje zaostřit na malá místa na obloze. Celá skupina
teleskopů se otáčí synchronizovaně, každá anténa je
tak velká, že se na ní vejde basebolové hřiště a celá
údajně váží 100t. Na řady antén je skutečně impresivní pohled. Natáčel se tu
film Deep contact, a
cedulka v informačním středisku hlásí, že skoro každá Nobelova cena za
astronomii se v posledních desetiletích aspoň částečně opírá o výsledky
tady získané. Prohlížíme si rozkvetlou polopoušť okolo radioteleskopů a míříme
směrem na Albuqueque. Kousek před Albuqueque
jsme se zastavili abychom koupili ve Wakmarktu zásoby
a náhradu za ten ukradený stan. Ještě před Walmarktem
nabereme benzin a konec. Náš Fordík už nestartuje.
Otáčíme klíčkem a ani ťuk ani škyt. Voláme na AAA,
americký automotoklub, který, když jste jeho členem, poskytuje pomoc motoristům
v nouzi. Čekáme a zastavuje u nás řada ochotných pomocníků různých typů. Mexičan,
černoch, bílý kravaťák a všichni jsou nápomocni radou.
Pak vytáhnou z auta jumper, s tím, že třeba to
naskočí na tuhle přídatnou baterku. Po třetí návštěvě už nevysvětlujeme, že to
asi nepomůže, protože jumpry už jsme vyzkoušeli 3,
ale je to milé a aspoň nám čekání lépe ubíhá. Asi za hodinu doráží odtahovák s tím, že nás hodí do nejbližšího motelu,
protože servisy už jsou zavřené. Základní členství AAA (to které máme my)
zahrnuje jen odtah do
No a už je před námi zlatý hřeb
dnešní jízdy Grand Canyon. Dorazili jsme chvíli před
západem slunce a vypadá fakt mohutně. Přespíme v KOA kampu a ráno nás čeká
cesta přes Hoover dam do Las Vegas.
Hoover dam vypadá mohutně. Postavili ji za
hospodářské krize a oficiálně při tom zahynulo 68 lidí, neoficiálně mnohem víc.
Je odlita z jednoho kusu železobetonu. Vodu k turbínám přivádějí trubky 6m
v průměru, s nýty velkými, jak moje pěst.
A je vedro na padnutí. Přijíždíme
do Las Vegas a táhneme se hlavní třídou k Hotelu
Cirkus Cirkusm, který jsme si vytipovali v Lonely planet. Mají místo, ubytujme se a vyrážíme do města.
Procházíme okolo repliky zvonice na náměstí sv. Marka v Benátkách, pak
okolo repliky Eifelovy věže, repliky Manhetnu a pak se jdeme ochladit do nákupního centra
postaveného ve stylu tisíce a jedné noci. Pasáže mají stropy namalované jako
oblohu, která se stmívá podle denní doby a z některých těch stropů pro větší
efekt občas i prší. No, prostě sranda. Cestou nám desítky náhončích nabízí
kartičky s nahatými obrázky a telefonními čísly různých call girls. No a než se dotáhneme
do hotelu, je noc. Dáme si čínu a ještě vyrážíme
s Jarkou do herny. Automaty vás na začátku skoro vždy nechají trochu
vyhrát a tak odcházíme mírně v plusu.
Ráno opouštíme Las Vegas a zásobíme se vodou. Je před námi přejezd Dead Valey. Zastavujeme na
vyhlídce nad Údolím smrti a hned se k nám kdosi přitočí a ptá se, jestli nevíme,
kde je tu to nejhlubší místo. S pomocí atlasu ho najdeme a ptáme se
tazatelů odkud jsou. Američan by se o takovou věc těžko zajímal. A skutečně,
jsou z Holandska. Jéé a vy jste z Čech,
radují se Holanďani, začínají mluvit chorvatsky. Z
druhého konce vyhlídky se ozvou jacísi Poláci, že oni jsou také slované. V tu chvíli mě napadá pekelná myšlenka a
volám: Je tu někdo kdo je občanem spojených států? V odpověď mi přichází
řada národů světa, ale Američan žádný. Otáčím se tedy k hloučku, který
mluví mezi sebou anglicky, ale oni mávají rezolutně rukama a volají: We are Brithish. Konečně, co by
tu nějaký Američan dělal. Je tu vedro a nedá se tu nic koupit. Sjíždíme do
údolí smrti, míjíme obrovské solné pláně, skalnatá návrší i malé písečné duny a
už je tu prudký kopec nahoru a údolí smrti je za námi. Kemp nacházíme až za tmy. Platíme
u samoplatící stanice, kde člověk dá peníze do obálky
a obálku do kastlíku. Stavíme stan u cedule Pozor dýmějový mor a spokojeně
usínáme za vzdáleného vytí kojotů. Ráno vyrážíme směr Yosamity.
Je víkend, takže part je nacpaný k prasknutí, ale i tak to stálo za
vidění. Nocujeme tentokrát u cedule, která varuje před medvědy a poprvé po
dlouhé době je nám v noci zima. Sjíždíme do údolí a je před námi San Francisko. San Francisko je plné jednosmněrek, ale přesto se nám podaří hned na druhý pokus
najít hotel. Je to, jak Američané říkají, malé město. Zejména se to pozná podle
toho, že alespoň centrum má chodníky a může se tam chodit pěšky. Procházíme se
městem v čínské čtvrti a prolézáme fantastické krámky se vším možným. Druhý
den přejíždíme Goldengate bridge
a stojíme u Pacifiku.