Singapur 2004

Florida 2001

USA od východu na západ a zase spět 2006

Singapur

Singapur jsme navštívili krátce, v roce 2004, při jednodenní zastávce cestou do Austrálie, abychom si trochu odpočinuli od sezení v letadle a rozkouskovali časový posun. Tak srovnejte opěradlo svého sedadla do svislé polohy, připoutejte se a letuška vám přinese imigrační formuláře. A copak je to tu napsáno tučným písmem přes celou stránku? “Pašování drog se trestá smrtí”. Tož vítajtě v Singapuru, to abyste věděli, že tady se ctí tradiční hodnoty, hlavně zákon a pořádek.

A už rolujeme, odbavení, zavazadla. Mezinárodní letiště v Singapuru poskytuje běžný standart, stejně jako každé velké mezinárodní letiště a je spojeno s městem dobře fungujícím metrem. Metro je samozřejmě úzkostlivě čisté. Lístky na metro mají podobu plastových kreditních karet a jsou vratné. Když dojedete do cílové stanice, hodíte je zpátky do automatu a ten vám vrátí zálohu jeden singapurský dolar. To a pokuta 500 dolarů má zajistit, aby nikoho nenapadlo použitý lístek hodit na zem. V metru se nesmí jíst nebo pít, pod pokutou 500 SID, to aby nikdo nemohl trousit drobečky nebo snad obaly od různých poživatin. No a v každém vagónku je kamera, ze které na vše dohlíží velký bratr. V metru mohou provozovat hudební produkci slepci, za drobný příspěvek spoluobčanů. I to je samozřejmě regulováno. Každý má průkazku a hudba se mu line z překvapivě uniformě vypadající aparatury, zřejmě na playback.

Metro je sice rozsáhlé, ale přehledné, takže se nám hned na poprvé podařilo vystoupit, kde jsme chtěli a už míříme k hotelu YMCA, kde jsme si zabukovali nocleh. Venku je hrozné vedro a než dorazíme na místo, je tma. Singapur je jen kousek do rovníku, takže východ i západ slunce je tu v 6 hodin.

Ráno platíme, odhlašujeme se z hotelu, necháváme si batohy v hotelové úschovně a vyrážíme na obhlídku města.

Singapur je rájem pro nakupování a občerstvování, V přízemí obchodního donu jme si v sámošce koupili něco na zub. V teplém oddělení měli skvělé kynuté taštičky, vařené v páře, plněné nahrubo sekaným vepřovým a houbami. Dali mi je do papírového pytlíku. Snědl jsem je za pochodu hned na ulici, provázen ustaranými pohledy jinak usměvavých Singapurců. Jíst na ulici je nejspíš také zakázáno, podobně jako plivat na zem a asi tisíc dalších věcí. Na ulicích vidíme laminátové lvy, symboly Singapuru, namalované nejrůznějšími vzory, podobně jako před několika lety laminátové krávy v pražských ulicích. Protější hypermoderní nákupní centrum natírají natěrači z bambusového lešení. Takové lešení je pozoruhodné mimo jiné tím, že nemá žádné podlážky. Chodí se prostě rozkročmo po vodorovných bambusových tyčích.

Statečně bojujeme s vedrem a časovým posunem a vystupujeme z metra nedaleko botanické zahrady. Vstup do zahrady je zdarma, platí se pouze do oddělení orchidejí, ale to stojí za to. Neskutečná paleta tvarů a barev desítky a desítky druhů orchidejí zavěšených na větvích, vyrůstajících ze země, a prostě odevšad. Orchideje obklopují cestičky, vyplňují pavilóny pokryté hustou sítí, která je chrání před přebytkem světla a  pro choulostivé horské druhy je zde i skleník, samozřejmě chlazený. Uprostřed botanické zahrady je fragment údajně původního tropického stálezeleného lesa. Sečteno a podtrženo, botanickou zahradu mohu vřele doporučit.

Další naší zastávkou je motýlí dům na ostrově. Ostrov je centrum zábavního průmyslu. Je dostupný buď lanovkou nebo autobusem. My jsme absolvovali autobus. Zpáteční lístek se vstupem na ostrov zahrnuje i dopravu po ostrově. Místním autobusem popojíždíme k insektáriu. Několik místností s insekrárii, obydlenými hlavně různými většími brouky, zejména listorohými, tesaříky a nosatci, je doplněno velkou voliérou, v níž se můžete procházet a dosytosti se vynadívat na nejrůznější tropické motýli, které jsem doteď viděl jen na špendlíku. No, nebyla to špatná atrakce. Cestou jsme trochu zakufrovali, takže nám už moc času nezbývá. Dáme si u stánků něco na zub. Stánky tu mají nalepený certifikát, že prošli hygienickou kontrolou, a rozhodně bych se tu neobával střevních potíží víc, než na Václaváku. Dal jsem si dobré kari a skvělý koktejl z ovoce.

Opět mírně splavení dorážíme do hotelu. Vyzvedáváme batohy. Musím přiznat, že při vzpomínce na uvítací větu na celním prohlášení, jsem si nechal pečlivě vystavit účet, a byl jsem připraven na něj poukázat při tradiční otázce, byl jste celou dobu u svých zavazadel, ale nic se nestalo. Na letiště jsme se tentokrát svezli taxíkem a vše proběhlo bez problémů. Akorát Vláda měl problémy s Albánským razítkem v pase, a tak musel chviličku, asi půl hodinky, vysvětlovat několika super zdvořilým úředníkům, proč vlastně navštívil Singapur.

 

Florida 2001

Jarka a Honza Frouzovi

Zde je pár útržkovitých historek z našich cest po Floridě, v roce 2001, které jsme napsali spolu s mou ženou. Časem přibudou další a možná se dostaneme k nějakému systematickému zpracování.

Cape Caneveral, je na celém světě znám díky Kennedy Space Centru, odkud se vydávají do vesmíru raketoplány - ale moc se neví, že uzavřením této oblasti pro NASA, se tu zachránila a znovuobnovila rozsáhlá oblast mangrove swamps (zatopená místa - brakická voda - s mangrovovým porostem), marshe (mělká zatopená území - voda brakická nebo sladká) a hammock (dubový les s palmovým podrostem), (Caneveral National Seashore, Merritt Island National Refuge) se spoustou vodních ptáků a zvířat. Těch vodních ptáku je tu v zimním období okolo 300 druhů. My jsme tu byli už v březnu, ale asi jsme se s nimi minuli, viděli jsme jen pár ibisů. Zato jsme potkali všudypřítomné aligátory. Ten, kterého jsme potkali u parkoviště, se vyhříval na jarním slunci. Nebyl moc velký (160 cm), ale zato byl ochotný pózovat za kus kuřecího masa. Přiblížit se dá docela dobře i k pásovcům, kteří vypadají spíš jako robotické hračky, než jako živá zvířata. Co je však zvířetem č. 1, alespoň pro mně, je manatee (Trichechus manatus). Manatee je obrovský vodní savec (okolo 3 m), který se pohybuje v místní sladké i brakické vodě. V současné době jich tu je už jen asi 3000 kusů a přes všechnu snahu a pozornost jich stále víc ubývá. Je to způsobeno jednak asi tím, že ubývá čisté vody a jednak tím, že tato zvířata jsou dosti pomalá a navíc ve vodě i špatně viditelná. Takže se často dostanou do kolize s motorovými čluny (těch pro změnu přibývá).

Pár let na to, v roce 2003, jsem měl možnost navštívit Cape Canaveral v noci, v době, kdy želvy kladou vejce. Caneveral National Seashore je národní park, a tak se tam v noci samozřejmě nesmí, ale správci parku pořádají pro malé skupinky zájemců noční exkurze, během kterých můžete s doprovodem pozorovat kladoucí želvy. Exkurzi si musíte zamluvit dopředu a jde to nanejvýš na příští měsíc. Nejlepší je tedy zavolat začátkem měsíce a dohodnout se na příští měsíc. Dostanete písemnou pozvánku s instrukcemi, jak se dostavit k informačnímu středisku nedaleko New Smirna Beach a co se od Vás bude vyžadovat. Nejvíce mě zaujala věta, budete muset ujít až 200 yardů v písku. Znělo to, jako by po vás chtěli, abyste uběhli maratón. Nicméně dlužno podotknout, že pro mnoho Američanů je to asi tak porovnatelný sportovní výkon. Však také je centrální část pláže, kterou želvy nejvíce využívají, chráněna před příchodem lidí velmi účinným způsobem. Nevede tam silnice, jen písčitá pěšina.

Máte tedy pozvánku, přijedete  do parku se soumrakem a zaparkujete u informačního centra. Tam vám poví něco o želvách a také, jak to celé bude probíhat. Na Cape Caneveral se vyskytuje pět druhů mořských želv, z nichž zdaleka nejhojnější je kareta nepravá (Caretta caretta). V roce 2002 tu bylo napočteno přes 3000 hnízd tohoto druhu. Takže se můžete podívat, jak klade vejce samička karety nepravé. Celé je to založeno na tom, že samice v okamžiku, kdy začne klást, nepřestane, dokud všechna vajíčka nevyklade, ať se děje co se děje. Takže strážci čekají na pláži, pozorují ji, a hledají vhodnou želvu, takovou co je sama a pokud možno na dobře přístupném místě. Když začne klást zavolají návštěvníky, kteří zatím čekali v informačním centu, ať se jdou podívat. Želvy si dávají na čas. Začnou se objevovat tak po půl desáté. Kdyby se žádná neobjevila do půlnoci, máte smůlu, ale nestává se to často. Naše želva připlula až po jedenácté. Když jsme k ní přišli, už z ní padala do jamky v písku bělavá kulatá vajíčka, a ona sveřepě koukala k pobřežním dunám a snažila se ignorovat houf zvědavců za zády.

Když se dotknete želvího krunýře, stopa vaší ruky se rozsvítí fluoreskujícím světlem. Je to proto, že krunýř želv je porostlý nárosty řas a sinic, které při dotyku světélkují. Při naší exkurzi se rozpoutala prudká bouřka, a tak jsme ani nečekali, až želva jamku zahrabe a vydá se směrem k oceánu. Strážci ráno podle stop v písku hledají nová hnízda a ty pak označí a překryjí pletivem s velkými oky. Oka jsou tak velká, že jimi mohou malé želvy prolézt, ale brání mývalům, aby vejce vyhrabali. Předtím, než se zavedla tahle praxe, zničili mývalové většinu želvích hnízd. Malé želvy se líhnou synchronizovaně a všechny najednou se vyhrabávají na povrch. Strážci nám řekli, že jedna želvička nemá moc šancí se sama vyhrabat. Dalším velkým nebezpečím pro malé želvy je člověk, respektive umělé osvětlení. Malé želvičky totiž evoluce naučila mířit tam, kde je obloha trochu světlejší, což je, za normálních podmínek, nad oceánem. Ovšem pouliční osvětlení přesvítí stříbřitý svit nad oceánem o mnoho řádů a tak se zmatené želvičky vydávají místo do moře na zhoubnou pouť do vnitrozemí. Na Cape Caneveral jsou ale za pobřežní dunou jen míle opuštěných marší bez světel, a i pro to je tenhle kus pláže pro želvy zemí zaslíbenou.

 

Dovolená 2001. Timing naší dovolené řídily v podstatě tři věci. Čekali jsme, až se trochu vyhrabeme z dluhů. Mělo se to stát v době, kdy nás navštíví babička a nejpodstatnějším kriteriem bylo, až Jenda sežene někoho, kdo by mu ohlídal chovy žblabuněk. Kupodivu jsme se ani nepřeli, kterým směrem se vydáme. Bylo hned zpočátku jasné, že na jih, ale mírné rozpory nastaly, když se upřesňovaly konkrétní místa. Zatímco Jarka upřednostňovala místa, kde by se dalo lenošit, vyhřívat se na slunci, popřípadě vést romantické rozhovory a tak, Jenda, jako správný biolog, navrhoval vyšťárat každého živého tvora na jih od Orlanda z nory, prohlédnout ho a vyfotit. Pozdější sled událostí ukáže, že byl realistickému obrazu průběhu naší dovolené blíže. V podstatě jsme ale nakonec se dohodli, že pojedeme po zapadním pobřeží, přes Evergleads na Keys a pak do Miami, ono se toho víc v sedmi dnech stihnout ani nedalo. Velkým problémem hned na začátku cesty bylo, jak všechny věci naskládat do auta. Už dopředu se nám všichni smáli, že na stanováni máme moc malé auto. A tak, i když jsem nevzali spoustu nezbytností, bez kterých si správný Američan pobyt v přírodě neumí představit (skládací stoleček a židličky, moskytierový stan, skládací gril, lampičky, rádio a repráky, přenosnou televizi, nějaké to sportovní náčiní, a tak), pořád jsme měli ještě dost věcí. Nakonec děti i babička seděli vzadu jak na bidýlku, ale tvrdili, že se to nechá vydržet.

V neděli jsme tedy vyrazili......ten den jsme dojeli přes Sarasotu, která není vůbec tak hezká, jak turisticté průvodce uvádějí, do campu blízko Venice. Všechno šlo O.K., auto jelo, děti ani babička nezlobily, místo v campu jsme dostali.......dokud se nezačal stavět stan. Ten stan si Jarka vypůjčila od kolegy z práce a dokonce viděla, jak ho stavěl, takže bylo jasné, že to jde, ale když došlo na praxi, bylo těch tyček buď moc nebo málo v závislosti na tom, čí řešení se zkoušelo. Marně jsme posílali babičku s dětmi na ryby, byly zcela zaujatí stavěním stanu. Situace se vyostřila, když začalo poprchávat. Teprve, když se nám podařilo odehnat všechny pomocníky a zamezit tomu, že při zvedání stanové konstrukce každý tahal na jinou stranu, jsme nalezli řešení a stan konečně vztyčili. Jmenoval se hrdě Hillary a někteří členové naší rodiny vůbec nezapochybovali o tom, že je to podle bývalé první dámy. No, ono se to skutečně nabízelo...byl asi stejně starý a omšelý jako ona dáma, kterou teď ukazují všechny bulvární plátky u nás v sámošce, protože se prý bude rozvádět.... Poté, co byla krizová situace šťastně zažehnána, jsme vyrazili na večerní procházku po pláži ve Venice. Tato pláž je známá tím, že její písek má skoro černou barvu a hlavně...velkým množstvím vyplavených žraločích zubů. Tak to alespoň říkají knihy. Pravda je, že jeden zub našel jenom Jenda, přestože jsme všichni ryli do písku jak diví. Po návratu do campu, jsme se spokojeně napapkali z hojných zásob, dokonce jsme si ohřáli guláš z konzervy. S plnými žaludky jsme se stulili do Hillary....ale sladké snění bylo po půlnoci přerušeno hrabáním v ledu naší přenosné ledničky, kterou jsme nechali na lavičce před stanem. Jenda, jelikož je nejodvážnější, rozvážně vylezl ze stanu s baterkou. Pak už jsme my zbývající slyšeli jen tuhý zápas a výhružné mručení obou, Jendy i mývala. Zbývá dodat, že racoon vyhrál a přestože ho Jenda udeřil hrnkem, svou ukořistěnou libru šunky už nepustil. Pak jsme už jen bezmocně do rána poslouchali, jak ji vybaluje z boxíku a posléze i z igelitového obalu. Dokonce ani naše pochechtávaní nezastavilo jeho slastné funění nad vydobytou kořistí. Do rána jsme už neusnuli. Jenda litoval, že šunku nesnědl už večer a mývalovi nezůstal v cooleru jen sýr a salát, který ani Jenda moc nepreferuje. Díky mývalovi jsme tedy do druhého dne naší dovolené vykročili značně brzy a s poučením, že chceme-li přežít a zůstat všežravci, nesmíme nikdy nechávat potravu bez dohledu.

Vlastně jsme měli štěstí, že jsme tuto zkušenost učinili s mývalem a ne s něčím větším, třeba medvědem hnědým, který se na Floridě taky vyskytuje. Fort Myers a zimní sídlo Edisona do našeho programu prosadil Jenda a nutno říci, že udělal dobře. Je to moc pěkné místo. Edisonovi laboratoře, jeho pracovna i jeho dům stojí v překrásné zahradě. Věděli jste někdo, že se Edison zajímal i o botaniku a nechal si vozit zajímavé stromy a rostliny z celého světa ? My ne. Před domem je obrovský fíkovnik, zaujímá plochu tak 30x15 m a průvodce hrdě tvrdil, že je největší v kontinentalních Spojených státech, jeden trochu větší je na Havaji. Průvodce byl taky dobrej, byl bývalý učitel a vědel, kde je Česká Republika. Taky jsme nevěděli, že Edison byl dvakrát ženatý a zplodil šest dětí. Tři měl s první manželkou, která zemřela velmi mladá a Edison si nikdy nepřestal vyčítat, že s ní nestrávil víc času, protože v té době pracoval už svých pověstných 22 hodin denně. Díky této zkušenosti bylo zimní sídlo ve Fort Myers místem, kde pracoval o trochu méně a víc se věnoval rodině a přátelům. A když si třeba jeho druhá žena stěžovala, že děti mají málo pohybu a tudíž zlobí, nechal postavil na zahradě bazén. Děti si naopak stěžovaly, že taťka chodí často na ryby a nikdy nic nechytí. Jak by taky mohl, když si na udici nedával háček, aby ho ryby nerušily v přemýšlení ? Věděli jste, že byl Edison od mládí skoro hluchý ? Opouštěli jsme Edisonův dům se sluncem nejen nad hlavou ale i v duši. Hned za městem jsme nasedli na dálnici a uháněli k Everglades.

Po cestě se zatáhlo a začalo poprchávat. Ale to už dálnice vedla nádherně zelenou krajinou s cyprisy. Vlhkost ve vzduchu se nechala lízat a nápis hlásal, že míjíme poslední čerpací stanici pro dalších cca 50 mil. Jenda poté našel k ubytování skvělý camp, jen za 8.7 USD na noc. Když jsme se naivně zeptali, jestli mají nějaké volné místo, tak ranger řekl, že spoustu, neb mají touto dobou dost komarů. To jsme ostatně už poznali i sami. Během chvilky, co jsme měli stažené okénko, nám jich do auta přiletěly hodovat desítky. Místo, abychom na tuto jednoznačnou výzvu reagovali vytáhnutím okénka a rychlým startem dopryč, hrdě jsme odpověděli, že víme, neb jsme to četli v průvodcích. Stan jsme tentokrát postavili v rekordním čase, protože se nám podařilo zavřít děti do sítěné klece uprostřed tábora, kde komáři žrali o něco méně. Po prohlídce Big Cypress Reserv, kterou jsme absolvovali uzavřeni v autě, si Jenda nedal říci a rozhodl se uspořádat barbecue, s tím, že oheň a kouř dozajista komáry zažene. Nefungovalo to, komáři sáli krev i z rožněných párků. Za melodického bzukotu jsme ulehli ke spánku. Ve stanu to nebylo tak zlé, tedy dokud nezačalo pršet. Tady když prší, tak je během pár minut na rovném písku 10 palců vody. Hillary z vršku ještě docela držela, ale s podlážkou to bylo už horší. Když voda dostoupala ke kotníkům, zaveleli jsme k ústupu. Ono už stejně svítalo.

Prosvištěli jsme uplakanými Everglades, divukrásnou krajinou, která je chvíli zelená a chvíli až fialová a která je rafinovaně členěná vodními plochami, s občasnými indiánskými domky s rákosovou střechou, se slibem, že se sem ještě vrátíme v sušším a chladnějším období a pak nás už nezaskočí svými rozmary. V Okechobee jsme si vyfotili nejmenší poštu ve Spojených Státech, která vypadá spíš jako kadibudka. Bohužel měli ještě zavřeno. V první veřejné prádelně jsme usušily mokré spacáky a nabrali směr na jih, na Keys. Správce prádelny byl dobrej týpek, vypadal jako že utekl Fidelovy (všichni Kubánci, které vyplaví moře až na americkou pevninu, dostávají za odměnu hned zelenou kartu, zatímco nešťastníci, které vyloví pobřežní stráž, jedou zpátky, jako Elian. Takže, jak nám několik lidí radilo, když budete chtít zelenou kartu, stačí doplavat na Keys a mluvit španelsky). Díky tomu měl ve škole zeměpis a taky věděl kde je, teda bylo, Československo. Jenda s ním měl plodný rozhovor, zatímco nám v pračce ždímal spacáky. Podobně jako řada jiných američanů se domníval, že Evropa je jiný svět, kde slunce nikdy nezapadá a všechno je perfektní. Lidi tam pracují 4 hodiny denně a jsou v pohodě. Na Keys jsou tři státní campy. První je hned na Key Largo, což je první ostrov, na který z pevniny přijedete. Trochu jsme měli strach, jestli budou mít místo, protože jsme si chteli původně místo rezervovat a ve všech státních campech na Keys bylo obsazeno. Pak jsme ale zjistili, že státní campy jsou povinni nechat deset procent míst pro náhodně došlé a tudíž máme stále šanci. Místo měli a tak jsme znovu radostně postavili stan. John Pennekamp camp leží na kraji laguny, uzavřen v mangrove. Písek z korálů, kokosové palmy, ibisové žebrající o pamlsek, modré moře, skotačící tarpani, zkrátka paráda. Mýval tentokrát vyžral ledničku u sousedů, mohli jsme se potrhat smíchy . Druhý den jsme utratili nekřesťanské peníze za loď se skleněným dnem, ale stálo to za to. U Key Largo je totiž největší korálový útes v USA. Viděli jsme zelené murény, žraloky, langusty, spoustu druhů korálů i rybiček, které neumíme ani pojmenovat.

V dalším campu na Bahia Honda jsme dostali místo s krásným výhledem na moře. Rangerka u brány nás varovala, že mývalové jsou zde velký problém. To jsme ale již tušili. Byly tu však jiné trable, které jsme netušili. Na první jsme narazili, když jsme se chtěli okoupat v moři. Obyčejná cedulka se sdělením, že tato pláž není z hygienických důvodů vhodná ke koupání a tudíž je na vlastní nebezpečí. Ale to už byly naše ratolesti ve vodě a samozřejmě s hlavama pod vodou. Vytáhnout je odtamtud byl úkol nadlidský a neobešlo se to bez řevu. Takto rozložená rodina se přesunula na druhý břeh ostrova, kde žádná cedulička nebyla. Až k večeru se několik jedinců zkonsolidovalo a vypravilo se na starý most, který byl na začátku minulého století nejprve železniční a poté, co koleje zničil hurikán, sjízdný pro auta. Sto let starý most je pro Američany velká historie, je proto zapsán v registru historických památek a pečlivě opatřen cedulkami ”pozor, padají trosky”. Aby ho nemuseli z registru vyškrtnout, až opadají i ty cedulky, odřízli krajní dva pilíře od zbytku mostu a ty pečlivě natírají. Podobných mostů jsou na Keys spousty. Noc byla rušná. Nejprve jsme byli nuceni být svědky hlasitého přiopilého tokání ze sousedství a když už to vypadalo, že bude klid, tak Jenda podkopnul tyčky u stanu. Jarka vylezla ven, že to fixne, ale na obrátku byla zpátky s tím, že je venku děsně komárů. Než to Jenda znovu postavil, byli moskyti už i ve stanu. Když jsme je po půl hodině s dětmi vymlátili, probudila se i babička a pravila ”co je to tu za happening ?”. Do rána jsme už klidně neusnuli, nejdřív se budil Honzík, kterému se zdálo, že do stanu vlezla krysa, ale byla to jen babiččina noha, pak nás našly a seštípaly drobné mušky z čeledi Ceratopogonidae, které sice nemají české jméno, ale zato prolezou všude. Takže svítání nás zastihlo značně nevyspalé. Naštěstí jsme objevili ještě jednu pláž, která nám všem spravila náladu. Voda tam byla krásně čistá a kupodivu chladná. Jenda s radostí využil vypůjčených pomůcek a rodina byla ráda, že za sebou tahá při šnorchlování bojku s vlaječkou, protože měla alespoň trochu představu, kde se hlava rodiny v šírém oceánu nachází.

Pod vodou byly rejnoci, spousta conchu (Strombus sp) nadherných mušlí, asi 20-30 cm velkých. Ty, co byly prázdné, měli v sobě raka poustevníčka. Korály, lobstři (Panulirus argus) a sposta dalších věcí o jejichž identitě nemáme tucha, no prostě paráda. Bohužel se Jendovi nepodařilo Jarku do vody ani po vylíčení všech krás dostat, brejle jí tlačily a do náústku teklo. Pro její plovací schopnosti toho dne nebylo možno nalézt srovnání s ničím, co by neuráželo. Při zkoušce výbavy se málem utopila a tak přišla o všechny krásy, kvůli kterým se na Keys jelo. No, úplně o všechno nepřišla, objevila, že když se s rybama na molu rozdělí o fíkové sušenky, tak připlouvají v hejnech, aniž by se musela smočit a lze je pak pozorovat. Jenom měla trochu strach aby té karibské fauně nebylo po těch fig bars špatně. Jarka původně plánovala šnorchlovací výlet na Looe Key, který se kvůli bezmezné únavě neuskutečnil. Škoda... Odpoledne rodina uskutečnila výlet na Key West, poslední ostrov, kam se nechá dojet autem. Prošli jsme se městem s úzkými uličkami, které vůbec nevypadají americky a je tu patrný značný vliv hispánské kultury. Všude Vám nabízejí Key Lime Pay a čerstvou šťávu z ovoce, hlavně však samozřejmě z limetek. Taky všude můžete koupit škebličky. Na Keys si totiž jinak žádné mušličky nenasbíráte, což bylo pro nás velkým zklamáním. Jo, ve vodě nějaké jsou, ale živé a ty jsme zabíjet nechtěli. Večer jsme utěsnili všechny přístupové cesty do stanu a ty co nešly, jsme obstříkali repelentem, čímž jsme vytvořili indiánskou potní lázeň. Proti očekávání jsme v tom nejen usnuli, ale i spali až do rána. To ta dovolená rychle utekla, už je pátek ....

Posledním cílem naší cesty byla Miami. Cestou kupujeme bezvadně zralá , bezmezně dobrá a neuvěřitelně levná manga, což nám posílilo trochu morálku. První zastávkou je čtvrť Little Havana, ale nakonec je to všechno tak nenápadné a malé, že chvíli pochybujeme, jestli jsme tam dobře. Ale ano, vše souhlasí, je tu věčně planoucí oheň kontrarevoluce, který zažehli první Kubánci vyhnaní Fidelem z ostrova svobody a dokonce i muži hrajicí domino v parku Maxima Goméze vypadají stejně, jako na obrázku v Lonely Planet, akorát na nás koukali míň přátelsky, tak jsme si je neodvážili vyfotit. Co Jarku zklamalo bylo zjištění, že kubánské ženy nebalí proslulé doutníky na nahých stehnech, ale na dřevěné destičce na stole. Vzhledem k tomu, že se už blížilo k večeru, zkrátili jsme prohlídku města, centrem Miami jsme profrčeli v autě a zamířili na Miami Beach, kde se děti chtěli po celodenním sezení v autě vykoupat a Jenda pokoukat. Miamské pláže jsou docela pěkné, široké....ale bez záchodů a převlíkáren ...do té doby jsme nepotkali pláž, kde by to nebylo. Asi se vůbec nepočítá s tím, že se tam bude koupat někdo, kdo nebydlí poblíž. Taky je třeba být znalcem, protože každý úsek pláže je neoficiálně vyhrazen pro určitou sortu lidí. Mix párů jsme potkali jen málo, většinou se na pláži procházeli hoši s hošama a dívky s dívkama. Bylo tu taky hodně cizinců. Většina žen měla na americké poměry odvážné plavky, takže alespoň to nezklamalo. I když ani zde se žádné toplesky nekonaly. Teď už zbývá jenom dodat, že v sobotu jsme se vrátili do našeho bytu v Mt. Dora a poprvé od našeho nastěhování se nám zdál útulný a příjemný.

 

 

USA od východu na západ a zase spět

Na cestu přes Ameriku jsem se vydali v roce 2006. Zakoupil jsem za tím účelem na Floridě asi 12 let starý Ford Fokus, stačilo zalaminovat přední nárazník, ve které byla drobná díra a vypadal skoro jako nový. Začátkem srpna se dostavil zbytek expedičního týmu, tedy Jarka, Markétka a Honzík. Po té co Honzík asi po hodince úspěšně vysvětlil imigračním úředníkům, že se jmenuje stejně jako já, ale představujeme dvě různé entity, jsme se šťastně shledali na letišti v Orlandu. Po několika dnech na Floridě, během nichž jsme absolvovali několik návštěv našich známých z dřívějších pobytů, jsme vyrazili směr severo-západ. První noc jsme přečkali v kempu při státním parku Falling waters. S největším vodopádem na Floridě. No největším… u nás už jsem viděl větší, ale Florida je jen mírně zvlněná placka a tak je vodopád skutečně pozoruhodný. Jednak svou velikostí (dobrých 15m) a jednak tím, že se nachází v jen mírně zvlněné krajině bez kopců a padá s povrchu země do úzké trubicovité propasti. V noci se ukázalo, že kempování na jihu spojených států bude větší dobrodružství, než jsme si mysleli. V noci bylo dobrých 30oC a spali jsme ve stanech bez tropika skoro nazí a zpocení od hlavy až k patě.

Druhého dne jsme dorazili do Luisiany, zde se naše cestování zdrželo díky přednášce, kterou jsem měl na Universitě v Boughton Rouge, ale zase jsme díky tomu mohli vychutnat skvělou jižanskou večeři, na kterou nás pozvala moje známa, Linda Bui, a blahodiní klimatizovaného pokoje.

Druhý den vyrážíme směr Texas, míjíme obrovské mokřady v  Missisipy a vjíždíme do Texasu. U vjezdu nás vítá cedule Drive frendly the Texas way. Vypozorovali jsme, že přátelský styl řízení se v Texasu vyznačuje zejména prudkými změnami jízdních pruhů, bez použití blinkru. Na jednom místě míjíme ceduli upozorňující na českou komunitu, i s velkou českou vlajkou a v kempu nás vitá paní, která vzpomíná, jak její prapředci přišli z Čech.

Další den zase jedem přes Texas, ten Texas snad nikdy neskončí. Cestou postupně ubývá stromů a nahrazují je nižší a nižší keře, okolo cesty se čím dál tím častěji objevuje stepní vegetace. Míle a míle cesty nabízí pohled na rozlehlé pláně a stolové hory, pak městečko a zase pár hodin plání. No, na koních s povozy to muselo být stylové. Nocujeme v jakémsi soukromém mexickém kempu, který vypadá jak okraj slamu a vyrážíme odsud ještě v noci a zase jedem přes Texas. Zastavujeme na dálničním odpočívadle, pozorujeme kolibříky, žvýkáme snídani. Nasedáme do auta a vyrážíme směrem na San Antonio. Krajina kolem nás se pomalu mění ze stepy na polopoušť. V San Antoniu doplňujeme zásoby a stáčíme se více na sever, Vítá nás Nové Mexiko, krajina okouzlení, jak se píše na ceduli u informačního střediska. To je pěkně osázené spoustou pouštních rostlin, a u každé lavičky je nápis pozor na hady a štíry. Kampujeme u Rio Grande, velká řeka je tu velká asi jako Lužnice v Soběslavi. Stavíme stan a vyrážíme na výlet k Gilla Dwelings. Je to takové malé skalní městečko, spíše osada postavená pod útesem v Gilla forest. Už sám Gilla forest je zážitek. Stoupáme po úzkých serpentinách a postupně začíná přibývat stromů, objevuje se mlha a ze skal padají vodopády. Ve srovnání s pouští dole neuvěřitelné. Gilla dvellings byla opuštěna ještě před příchodem Evropanů a jsou poměrně velmi zachovalé. Je to vlastně jen pár obydlí vtěsnaných pod skalní převisy nad bohatě zalesněným údolím. Celkový dojem je ale velmi mohutný, navíc všude něco kvete a poletují tu všudypřítomní kolibříci. Nicméně 20 mil od kempu zabere víc jak 2 hodiny každým směrem a tak do kempu dorážíme až v noci a zjišťujeme, že nám někdo ukradl stan. Naštěstí máme ještě jeden menší, rezervní, přespíme v něm s tím, že si druhý den ve Walmarktu koupíme jiný.

Ráno vyrážíme na sever a stavujeme se u Big array of radiotelescopes. Je to asi největší soubor radioteleskopů na světě, postavený na planině nedaleko Albuqueque. Neustále se přesouvají pomocí kolejí položených do tvaru obrovského Y. Nejvzdálenější body jsou od sebe asi 36km. Oddalování jednotlivých antén umožňuje zaostřit na malá místa na obloze. Celá skupina teleskopů se otáčí synchronizovaně, každá anténa je tak velká, že se na ní vejde basebolové hřiště a celá údajně váží 100t. Na řady antén je skutečně impresivní pohled. Natáčel se tu film Deep contact, a cedulka v informačním středisku hlásí, že skoro každá Nobelova cena za astronomii se v posledních desetiletích aspoň částečně opírá o výsledky tady získané. Prohlížíme si rozkvetlou polopoušť okolo radioteleskopů a míříme směrem na Albuqueque. Kousek před Albuqueque jsme se zastavili abychom koupili ve Wakmarktu zásoby a náhradu za ten ukradený stan. Ještě před Walmarktem nabereme benzin a konec. Náš Fordík už nestartuje. Otáčíme klíčkem a ani ťuk ani škyt. Voláme na AAA, americký automotoklub, který, když jste jeho členem, poskytuje pomoc motoristům v nouzi. Čekáme a zastavuje u nás řada ochotných pomocníků různých typů. Mexičan, černoch, bílý kravaťák a všichni jsou nápomocni radou. Pak vytáhnou z auta jumper, s tím, že třeba to naskočí na tuhle přídatnou baterku. Po třetí návštěvě už nevysvětlujeme, že to asi nepomůže, protože jumpry už jsme vyzkoušeli 3, ale je to milé a aspoň nám čekání lépe ubíhá. Asi za hodinu doráží odtahovák s tím, že nás hodí do nejbližšího motelu, protože servisy už jsou zavřené. Základní členství AAA (to které máme my) zahrnuje jen odtah do 3 mil. Do Albuqueque by to stálo 70 babek. No, ale po té, co jsme navštívili 3 motely a všechny měli plno, povídá ten člověk z odtahovky, že nás vezme do Albuqueque zadarmo. Vyklube se z něj spolumajitel firmy na likvidaci autovraků a dohodneme se, že řekne svému mechanikovi, ať se na to ráno podívá a ještě nás svým autem hodí do hotelu. Jdeme na večeři do nedaleké hamburgrárny, burger vám tu udělají raw medium nebo jak si řeknete a můžete si na něj naložit, co uznáte za vhodná. Užijeme si pohodli klimatizovaného pokoje a ráno vyrazíme na prohlídku Albuqueque. Je to město s historickým jádrem, hezkou mexickou architekturou okolo centrálního náměstíčka. Mezi tím nám spraví auto. Opouštíme Albuqueque a vyrážíme směrem Arizona. Cestou se ještě stavujeme v El Maipas. Mohutný zkamenělý lávový proud, starý asi 15 tisíc let, místy porostlý řídkou vegetací . Vjíždíme do Arizony a je o hodinu méně. Díky tomu stačíme dojet do nejbližšího KOA kempu za hranicí ještě ve chvíli, kdy v recepci někdo je. Ráno se kousek vracíme, projíždíme kousek slavné highway 66 a navštěvujeme Petrified forest. Obrovské zkamenělé kmeny se válí kam až oko dohlédne. Navštěvujeme ještě skály pomalované předkolumbovskými obyvateli a painted desert, kde písek hraje všemi barvami okru, žluté, červené, oranžové, hnědé a černé. Projíždíme vyprahlou krajinou směrem na Big crater. Mereorický kráter v Arizoně je asi největším zachovalým kráterem na zemi. Má v průměru něco přes 1km a vypadá fakt mohutně. Zajímavé je, jak vědci dlouho odmítali připustit, že by taková díra mohla vzniknout jako důsledek dopadu něčeho, co spadlo z nebe.

No a už je před námi zlatý hřeb dnešní jízdy Grand Canyon. Dorazili jsme chvíli před západem slunce a vypadá fakt mohutně. Přespíme v KOA kampu a ráno nás čeká cesta přes Hoover dam do Las Vegas. Hoover dam vypadá mohutně. Postavili ji za hospodářské krize a oficiálně při tom zahynulo 68 lidí, neoficiálně mnohem víc. Je odlita z jednoho kusu železobetonu. Vodu k turbínám přivádějí trubky 6m v průměru, s nýty velkými, jak moje pěst.

A je vedro na padnutí. Přijíždíme do Las Vegas a táhneme se hlavní třídou k Hotelu Cirkus Cirkusm, který jsme si vytipovali v Lonely planet. Mají místo, ubytujme se a vyrážíme do města. Procházíme okolo repliky zvonice na náměstí sv. Marka v Benátkách, pak okolo repliky Eifelovy věže, repliky Manhetnu a pak se jdeme ochladit do nákupního centra postaveného ve stylu tisíce a jedné noci. Pasáže mají stropy namalované jako oblohu, která se stmívá podle denní doby a z některých těch stropů pro větší efekt občas i prší. No, prostě sranda. Cestou nám desítky náhončích nabízí kartičky s nahatými obrázky a telefonními čísly různých call girls. No a než se dotáhneme do hotelu, je noc. Dáme si čínu a ještě vyrážíme s Jarkou do herny. Automaty vás na začátku skoro vždy nechají trochu vyhrát a tak odcházíme mírně v plusu.

Ráno opouštíme Las Vegas a zásobíme se vodou. Je před námi přejezd Dead Valey. Zastavujeme na vyhlídce nad Údolím smrti a hned se k nám kdosi přitočí a ptá se, jestli nevíme, kde je tu to nejhlubší místo. S pomocí atlasu ho najdeme a ptáme se tazatelů odkud jsou. Američan by se o takovou věc těžko zajímal. A skutečně, jsou z Holandska. Jéé a vy jste z Čech, radují se Holanďani, začínají mluvit chorvatsky. Z druhého konce vyhlídky se ozvou jacísi Poláci, že oni jsou také slované. V tu chvíli mě napadá pekelná myšlenka a volám: Je tu někdo kdo je občanem spojených států? V odpověď mi přichází řada národů světa, ale Američan žádný. Otáčím se tedy k hloučku, který mluví mezi sebou anglicky, ale oni mávají rezolutně rukama a volají: We are Brithish. Konečně, co by tu nějaký Američan dělal. Je tu vedro a nedá se tu nic koupit. Sjíždíme do údolí smrti, míjíme obrovské solné pláně, skalnatá návrší i malé písečné duny a už je tu prudký kopec nahoru a údolí smrti je za námi. Kemp nacházíme až za tmy. Platíme u samoplatící stanice, kde člověk dá peníze do obálky a obálku do kastlíku. Stavíme stan u cedule Pozor dýmějový mor a spokojeně usínáme za vzdáleného vytí kojotů. Ráno vyrážíme směr Yosamity. Je víkend, takže part je nacpaný k prasknutí, ale i tak to stálo za vidění. Nocujeme tentokrát u cedule, která varuje před medvědy a poprvé po dlouhé době je nám v noci zima. Sjíždíme do údolí a je před námi San Francisko. San Francisko je plné jednosmněrek, ale přesto se nám podaří hned na druhý pokus najít hotel. Je to, jak Američané říkají, malé město. Zejména se to pozná podle toho, že alespoň centrum má chodníky a může se tam chodit pěšky. Procházíme se městem v čínské čtvrti a prolézáme fantastické krámky se vším možným. Druhý den přejíždíme Goldengate bridge a stojíme u Pacifiku.